Jak jsem byla smutná

Psal se začátek roku 2020, byla jsem v 9 měsíci třetího těhotenství a všude řádila tehdá pověstná chřipka. Stalo se tak dva dny před Valentýnem, že mě skolila taky. Začala jsem mít horečky, které neklesaly ani pomocí paracetamolu povoleného v těhotenství, ani pomocí babských rad (octové ponožky). Kromě horeček a šílené bolesti hlavy a šíje mě nic nebolelo, žádná rýma, žádný kašel. Děti i muž už byli z mého stavu třetí den tak nešťastní, že mě odvezli k lékaři.

Podezření padlo na meningitidu, protože jsem měla vysoké crp (zánětlivé parametry v krvi) a šílené bolesti hlavy a šíje.

Tak jsem putovala do okresní nemocnice, kde mi meningitidu vyvrátili a nechali si mě tam, aby zjistili co mi je. Nezjistili nic a protože se „báli“, abych tam náhodou neporodila, poslali mě raději do nemocnice fakultní.

Ženy s GDM (těhotenskou cukrovkou) na inzulínu by měly rodit ve „velké“ nemocnici, která má zázemí pro novorozence, u kterých by se vyskytly potíže, především hypoglykemie.

Ve fakultce pokračovali se zjišťováním mého stavu. Nutno dodat, že po čtyřech dnech mě horečky opustily a po následujících dvou dnech i bolesti. Přetrvávalo jen vysoké crp a na to jsem dostávala antibiotika. Nakonec mi tamní lékaři na rovinu oznámili, že prostě neví, co mi je, ale že už se to lepší. Tehdy se o tom ještě tolik nemluvilo, ale mám jisté podezření, co to bylo :-).

Ve fakultce mě uložili na pokoj, kde se přijímaly „císařské řezy“ den před zákrokem. Na pokoji se mi vystřídaly čtyři maminky, každá musela k císařskému řezu z jiné indikace. Nejvíce si pamatuji na spolubydlící číslo 2, protože mě neustále šokovala!

Nejsem člověk, který se sám vrhá do rozproudění konverzace, spíš se do ní nechám vtáhnout (jo, jsem lehce asociální). A tak mi maminky většinou samy od sebe začaly povídat, proč jdou na císaře a kolik mají dětí, atd. Maminka číslo 2 měla jako indikaci makrosomnii plodu, čili miminko už bylo přerostlé. Sama se tomu divila, že ještě nemá ani termín a malý už má přes 5 kg… Wow první šok… Mé prostřední dítě mělo 4 kg a bylo pěkný cvalík!

Další šokový moment přišel u oběda, ano nad jídlem se mi většinou v nemocnici chtělo plakat, ale to nebyl ten šok. Navíc fakultka na tom byla podstatně lépe než okreska…

Z paní číslo 2 vypadlo při pohledu na mé jídlo něco ve smyslu „Jé vy máte taky cukrovku? Mě řekli, že ji též mám, ale nějakou slabou, tak jsem to neřešila…“ Cože? Cukrovka nemůže být silná nebo slabá… Cukrovka buď je nebo není. A pokud je, tak se musí řešit minimálně dietou!

Den se mi bez dětí vlekl, bylo mi po nich smutno, návštěvy byly zakázané kvůli chřipky… A stále mi v hlavě hučelo „…tak jsem to neřešila…“ No, tím pádem byla ta váha miminka úplně jasná. Cožpak jí nikdo neřekl, co se s miminkem stane, když se neřeší cukrovka? Nikdo jí nedal instrukce? Nikdo jí pravidelně nesledoval? Jak se toto mohlo vůbec stát? Byla jsem z toho smutná a zároveň rozčarovaná.

Jídlo v nemocnici moc nesplňovalo požadavky GDM diety, naštěstí jsem mohla chodit do bufetu a dokupovat si vhodné potraviny, především tučný sýr, zeleninu a bílý jogurt. Aspoň mi to tím nakupováním a čtením etiket hezky utíkalo. Pokaždé když jsem přišla na pokoj, paní číslo 2 se něčím cpala. Tu to byla pizza, tu nějaké sladké pečivo (ani jedno se samozřejmě při GDM nesmí)… Korunu tomu nasadila večer margotkou. To už mi teda bylo hodně smutno, hlavou se mi honilo „chudák miminko“.

PROČ?

Kolik je dalších takových žen, které vědomě či nevědomě „trápí“ své děti nepovolenými sacharidy a způsobují jim potíže jak v děloze, tak později v dospělosti?

Byla jsem z toho natolik smutná (asi za to mohly i hormony), že jsem se rozhodla něco s tím udělat.

Rozhodla jsem se sepsat e-book 3 klíče ke zvládnutí těhotenské cukrovky >> o tom, jak jsem na to šla já a jak jsem se s GDM „vypořádala po dobrém“. Abyste se dostaly k ucelenému přehledu všech důležitých věcí. Pro přehled o snězeném jídle, hodnotách glykémie, dávkách inzulínu, pohybu a kontrolách u lékaře jsem pro Vás vypracovala zapisovací deník Mé (NE)sladké těhotenství >>.

Paní číslo 2 měla nakonec zdravé obří miminko a tentokrát to dopadlo relativně dobře. Jestli bude mít to dítě potíže v dospělosti, to je ve hvězdách.

Já jsem v nemocnici strávila celkově 10 dní a domů se vrátila ve dvou :-).